První adventní víkend úplně vybízel k nějaké předvánoční akci, a tak jsme se s Mariannou domluvily, že vyrazíme na vánoční trhy do Bernu. Hlavní město, pomyslela jsem si, to bude super. Kecala bych, kdybych řekla, že se mi jako město nelíbí, ale ti lidé tam? Ano, je to německá část Švýcarska, ale to je Basilej taky a kdykoliv jsem promluvila francouzsky, bylo mi tak odpovězeno a konverzace vedla ve společný cíl jazykem galského kohouta, ale v Bernu je tomu jinak! To, že neumí francouzsky lidé na tržnici, bych ještě pochopila, ale že tak nemluví lidé v krámech v centru hlavního města, v centru turismu dané oblasti? Do nebe volající chyba, a tak za tento zážitek uděluji Bernu velký černý puntík.



Plusové body získal Bern za to, že jsem si tam, ač jsem lidem nerozuměla lautr nic a z okolní němčiny se mi dělalo zle, připadala jako doma v Berouně. Obě města mají cosi společného. Původ jména a jednu sortu obyvatel - medvědy. V Bernu mají čtyři, ale v sobotu se na slunku vyhřívali jen dva. Jako na povel měnili své pozice cca každých patnáct minut, aby si je příchozí mohli zvěčnit pokaždé jinak. Ač jde o velká a nebezpečná zvířata, takhle na dálku jsou roztomilí a poňuchňala bych se s nima :-D

Kromě medvědária, tady musím podotknout, že mi pro čtyři medvědy přišlo dost malé!, jsme prošly staré centrum. Je to moc pěkné. Malé domečky s malými okny, podloubí plné nejrůznějších obchodů. Nás zajímaly vánoční trhy. No, řeknu Vám, že jsem si je představovala trochu více vánoční, ale dobrá. Tramvajové koleje dělily promenádu, kde byl trh na dvě části. V té první byly stánky s levandulí, s adventními věnci, s vánočními ozdobami, se zeleninou, květinami, svíčkami a jídlem. Řeknu Vám, byla to skvělá podívaná. Když se lidé baví
na trhu. Debatují. Vybírají. A trhovci se snaží prodat co nejvíce. Asi nemusím říkat, že když mě viděli s fotoaparátem, nebyli ze mě moc nadšení, ale holt jim nic jiného nezbývalo :o)

Kromě zboží jste ale mohli také přispět na nějakou nadaci a vidět mnoho "umělců". Byl tam pán, který hrál na nástroj, jehož jméno je   mi cizí a bývala bych i nějaký ten frank pustila, ale dav nás táhl dál. Uprostřed trhu mezi ovocem, zeleninou a mořskými plody se pohupovala v rytmu svého tance zajímavá osoba. V Čechách by ji asi oblékly do slušivé bílé kazajky a odvezli na delší pobyt někam do psychiatrického zařízení. Šlo o paní tak kolem padesátky, byla celá oblečená na růžové barvy, její odstíny se lišily. A třešničkou na dortu, no, mohli bychom říci na nose byla růžová tečka na špičce nosu poměrně ostrých tvarů. Krom toho, že paní růžová nešla k pleti, tak ani její zpěv a ani její tanec nebyli hodni nějaké finanční odměny. Co bylo zajímavé sledovat, jak lidé kolem ní procházeli, aniž by jim stála za pohled. Prostě jako by tam nebyla.
Na druhém konci trhu již nevonělo jehličí, ani svíčky a ani chleba. Zato tam cinkaly různé kovové ozdoby, blyštilo se tam stříbro a mohli jste se zahalit do šály mnohých materiálů a barev. Samozřejmě se tam také našly kýče jako u nás, ale nikde žádný Vietnamec. To nemyslím zle, ale v Čechách už jsou v podstatě všude, tady ne.


Nové a staré město dělí brána s orlojem. Jakmile jí projdete, spatříte uličku lemovanou úzkými domečky s podloubím a malými okýnky. Byla to krásná podívaná. Samozřejmě jsme také narazily na skupinu lidí, kteří, přestože bylo již čtyři minuty po celé, civěli na orloj a čekali, co bude. :o) My jsme si ho jen vyfotily a pokračovaly v honu na medvědy. Medvědárium je totiž na "konci" této malebné části města, za řekou.



A jak jsme chodily, čas plynul, až se začalo stmívat a nám došlo, že i náš čas se krátí. Tak jsme se obrátily na cestu zpět. Najednou byla všude spousta lidí, kteří někam spěchali, kteří na sebe volali a kteří do sebe vráželi, i když měli v rukách spoustu tašek s nakoupenými dárky. My jsme jich také pár koupily a na nádraží přesně na minuty doběhly vlak. Zamávaly Bernu a někdy příště na shledanou...