když člověku dochází...víra
Úvodem bych asi měla upřesnit, že já nejsem věřící. Nikdy jsem neprošla žádným vzděláním tohoto směru a čas od času mě to mrzí. Jsem totiž zvědavá a přijde mi to zajímavé. Jsem tolerantní člověk a nikomu bych víru nevyvracela, jen jsem proti těm extrémním verzím, což se asi úplně nepatří. Proč to ale píšu, stalo se mi něco zvláštního, a tak jsem se rozhodla se s Vámi o to podělit.
V práci jsem měla padla, sbalila jsem si věci a i když jsem měla schůzku až za půl hodiny, šla jsem jako splašená. "Kam tak letím?", říkala jsem si. Nedokázala jsem si odpovědět. Nechtěla jsem jít stejnou cestou jako vždycky, a tak jsem se toulala renneskými uličkami, které mě dovedly ke kostelu St. Germain.
Najednou se přede mnou zjevil, vynořil z uliček, tak vážený, tak majestátní a hlavně otevřený. Bylo skoro pět hodin, měkké odpolední světlo padalo na jeho vitráže a já cítila, jak mě to táhne dovnitř. A nyní se dostáváme k tomu náboženství. Možná víte, že jsem dost dlouho pracovala jako průvodkyně na dvou památkových objektech v Čechách. Vždycky jsem měla ráda hrady a zámky a historii, ale od dob průvodcování mám k památkám trochu jiný vztah. Když jsem brala za kliku, měla jsem zatajený den, ani nevím proč. Tiše jsem zavřela za sebou a přede mnou se otevřel obrovský volný prostor a najednou, najednou se ozvaly varhany. Jedna píšťala. Pak druhá. Chvíli bylo ticho, ale nikoho jsem neviděla. Za několik sekund se znovu rozezněly varhany a tentokrát na delší dobu.
Užívala jsem si ten pocit, kdy jsem sama v kostele, kolegové hrající na varhany o mě neví a já jsem jediný divák v hledišti, co je na jejich zkoušce. Byl to natolik naplňující pocit, až jsem si uvědomila, že mě strašně studí ruce. Najednou mě doběhla zima a všechny ty pochyby, se kterými jsem odcházela z práce. Chvíli jsem jen tak stála ve vedlejší lodi, poslouchala tóny a vnímala vůni toho posvátného místa. Energie se mnou cloumala ze strany na stranu a když jsem vyšla ven, podívala jsem se na oblohu a uvědomila si, že to všechno zvládnu, že všechny ty potíže překonám a půjdu dál. Byl to natolik silný zážitek, že mě ještě dalších deset minut brněly ruce od loktů až po konečky prstů.
Stalo se Vám někdy něco podobného? Máte rádi atmosféru památek a kostelů?
7 komentářů
...opravdu jsem byla moc zvedava...a musim rict ze jsi me timhle clankem opravdu moc prekvapila...stojim ted na zastavce a po precteni tych slov se usmivam..usmivam se tak nejak pro sebe a mam dobry pocit..urcite vis co myslim:)...znas me..a vis jaka jsem...zazila jsem uz moc takovych podobnych okamziku jako jsi ted popsala..nejvic asi pri masazich..to jsem obcas jeste po odchodu klienta dlouho citila mrazeni,mravenceni..nevysvetlitelny tres rukou a k tomu samozrejme casto neskutecnou skalu emoci...racionalita je fajn vec..ale po tehle zazitcich ustupuje stranou a do popredi vstupuje neco jineho prastareho a hlubsiho;)..Ano Baru...vse zvladnes...ja to vim :)
OdpovědětVymazatDíky Baru :) Ono se to většinou udá, že ani nevíme jak a tedy pocit je tady ;)
VymazatMyslim ze vim o cem mluvis. Myslim ze je cas na nejakou duchovni cetbu. Ze jsi na jiz zrala :-). Preji peknx den , vlastne ne jen jeden, ale vsechny :-).
VymazatA jakou četbu přesně?
VymazatTreba v knihkuoectvi udzoudyho.cz, to maji krasne rozdelene. Ja osobne si nadelim pod stromek hovory s bohem. Jeste bych chtela od dalajlamy, ale to podle financi :-).
VymazatPěkně napsané, a souhlasím, taky zbožňuju atmosféru kostelů a chrámů:)
OdpovědětVymazatDěkuji, u mě to hodně závisí na osobním rozpoložení, ale tehdy to bylo silné...
VymazatDěkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!