Vzhledem k tomu, že úvodní článek k mému příběhu o zmenšení žaludku měl veliké ohlasy, mnoho přečtení a prakticky denně dostávám otázky k tomuto tématu, cítím, že jsem se vydala správnou cestou a rozhodla se ve sdílení Mého příběhu pokračovat. Dneska se podíváme, jak začala má cesta k operaci a že ne všechno bylo veselé a sluníčkové, tak jdeme na to!

V předešlém článku jsem Vám psala, jak jsem se k tomuto zákroku rozhodla, ale co potom následovalo? Vzhledem k mým kulatým narozeninám, jsem si nasbírala veškeré dostupné informace, a že jich je bohužel celkem málo, a vyrazila na pravidelnou prohlídku k praktické lékařce. Mám s ní skvělý vztah, takže když mě prohlédla a ptala se, zda je všechno v pořádku, se zadržováním slz jsem se jí svěřila. Možná to znáte, jak máte slzy na krajíčku, nechcete brečet, ale v tvářích Vás to tlačí. V takovém stavu jsem byla, když jsem se jí snažila vysvětlit, proč o operaci vážně uvažuju. Viděla mě, odhadla mě, vyslechla mě a probrala to se mnou. Svěřila se mi se zkušeností, že se to dá přejíst a že takové případy zná. Dala mi pár rad, i nutričních, a řekla mi, ať se za týden zastavím. Pokud budu přesvědčená, že do invazivní léčby chci jít, napíše mi doporučení.

Já měla vše promyšlené, a tak jsem si po týdnu doporučení na OB kliniku vyzvedla. Pár dní jsem ho přesto měla doma a nikam nevolala. Ještě jednou jsem si to všechno promyslela, vyťukala telefonní číslo a na kliniku zavolala. Přišla první studená sprcha. Mohlo být kolem poloviny února a já dostala termín první konzultace v květnu! V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby mi někdo foukl do domečku z karet. Copak nechápou, že potřebuju pomoct teď a ne v květnu?! Nicméně, dostala jsem doporučení, ať si o týden později zavolám znovu, zda někdo nevypadne z kalendáře. Zavolala jsem a měla štěstí, náhradní termín jsem měla 22. března 2019. Spolu s termínem jsem dostala za úkol vyplnit dotazníky, které jsou ke stažení online. Jde o anamnézu a také týdenní jídelníček. To vše bylo potřeba poslat dva týdny před první návštěvou. 

Jak se termín blížil, byla jsem víc a víc nervózní, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že jsou to odborníci a že mi jistě poradí. V koutku duše jsem věřila v určité porozumění a shovívavost v jednání. Netušila jsem, jak moc se mýlím!  

Nastal den D a já jsem vyrazila na Krejcárek, kde klinika sídlí. Na recepci si mě slečna zapsala, dala mi další dotazníky k vyplnění a poslala mě rovnou do prvního patra. Tam jsem čekala sotva pár minut, pak se otevřely dveře a z nich vyšel doktor, mohlo mu být asi čtyřicet, a zavolal mé jméno. Seděla jsem tam jediná, ale neva. Jakmile jsem vešla do ordinace, představil se mi a hned zprudka pálil otázku číslo jedna: "Proč jste tady?". Na okamžik jsem zaváhala, ale nedala jsem se: "Abych zhubla a byla zdravá." A on mi odsekl, že: "To je motivace, ale proč jste tady?". Nebudu lhát, když jsme si tuhle hru otočili třikrát, začaly mi téct slzy, ale snažila jsem se držet. On to celé korunoval svou odpovědí: "No, jste obézní, to je jasný, chcete zhubnout, ale jak?". Nevěřila jsem vlastním uším a ani očím. Připadala jsem si tam jako nicka, jako nemožný člověk, co ani neumí držet dietu. Choval se neurvale, neustále opakoval, že pokud nejsem schopná držet režim teď, po operaci to nebude jiný. A že pokud to přejím, může se stát, že se mi vyrvou stehy a že můžu i umřít.

Mnozí by v tuto chvíli s díky odešli, ale já ne, nechala jsem si kydat na hlavu dál. Seděla tam jak hromádka neštěstí, kterou jsem v tu chvíli doopravdy byla. Zvážil mě, prohmatal mi břicho, zeptal se mě na rodinnou anamnézu, a pak se slovy, že je chirurg přešel k vysvětlení, o čem je plikace. Totálně mi vyrazil svým chováním dech a já odcházela z ordinace jak spráskaný pes. Šla jsem si tam pro radu a dostala jsem vše zpět do obličeje, na tohle je totiž výraz "nastavení zrcadla" slabý! Ale byla jsem na sebe pyšná, v pláč jsem propukla až na chodbě. Chvíli mi trvalo, než jsem se dala do kupy, abych sjela na recepci a objednala se na další vyšetření, která jsou nutná k tomu, aby zjistili, zda je člověk na operaci vhodný kandidát. 

Brečela jsem pak hodinu v tramvaji cestou na autobus. Poté ještě hodinu a půl v buse směr České Budějovice a přemítala si slova, která mi řekl. Procházela všechny své argumenty, které jsem pro tu operaci měla. Nakonec jsem si sesumírovala vše k závěru, že na další vyšetření půjdu a budu doufat, že pana doktora už nepotkám. Nutno říct, že jsem byla na klinice sama, bez doprovodu, což jsem později zjistila, byla výjimka. O to víc jsem na sebe dneska hrdá, že jsem to zvládla, i když jsem si možná tenkrát mohla ušetřit pár litrů slz. To už je dneska jedno. A také konec. O tom, jaká vyšetření mě čekala, jak jsem je zvládla a co ukázaly výsledky, o tom Vám napíšu zase příště, ať to nemá délku knihy.