Mých prvních deset aneb #bezimbechovice2016

by - 6:00

Původně jsem chtěla nazvat článek "číslo 953 žije", což by bylo výstižnější, ale asi by to nikomu nic moc neřeklo. Vrátíme se nyní přibližně o čtvrt roku zpátky. Seděly jsme s Denčou nad termínovkou (seznam běžeckých závodů pro daný kalendářní rok) a se smíchem plánovaly naše společné závody. Při kroužkování běchovického závodu jsem jí říkala, že fakt nevím, zda do toho půjdu. Asi dva týdny na to nás přihlásila a já už nemohla couvnout zpět, moje vodnářská soutěživost a tvrdohlavost mi to nedovolily!



A zase cesta časem, tentokrát do soboty 24. září 2016, seděly jsme s Denčou u kafe a plánovaly detaily nedělního dne. Já měla stažený žaludek a stále nevěřila tomu, že už zítra poběžím. Na neděli se mi špatně spalo, zdály se mi nesmysly, pořád jsem se budila s pocitem, že jsem zaspala, nemohla jsem dospat! A bylo to tu, den D! Rychle jsem zkontrolovala, zda mám všechno a už jsme vyráželi. Vlak do Běchovic byl plný sportovních nadšenců a cestou do vesnice se už nikdo nemohl ztratit, protože všichni šli stejným směrem, ke startu.

To samozřejmě přeháním, my si šly vyzvednout startovací čísla a účastnický balíček s tričkem, ve kterém jsme nakonec obě běžely. Musím přiznat, že až na tejpování bylo všechno parádně zorganizované a mezi lidmi panovala přátelská nálada. Jako "závodník" začátečník jsem byla samozřejmě neuvěřitelně nervózní. Netušila jsem, co mě čeká a neuměla jsem si představit ten moment, když už budu v cíli.

Když konečně padl výstřel a ta masa lidí mohla vystartovat, organizátoři nám pustili Oldřicha Nového, což nezpůsobilo to, že by všichni vystřelili vstříc cíli, ale lidi začali tančit. Bylo to neskutečný a čišela z toho paradoxně hrozně silná energie. Tu nám ostatně předávali i lidé kolem startovací pásky, odtud měřily čipy, ale i podél celé trati. Takovou sounáležitost sportovců, běžců příchozích nebo amatérů chcete-li, jsem nečekala a velmi mile mě překvapila.


Dostalo se i na nás a my jsme vyrazily směr Praha Žižkov. A jak to probíhalo? Trasu jsem měla nakoukanou z oficiálních stránek, tady, takže jsem tak nějak věděla, že mě čeká šest a půl kilometru vlnité trati, která pak najednou klesne a zákonitě se pak zvedne během dvou kilometrů o padesát výškových metrů. Na pláncích to vypadalo děsivě a já byla, upřímně, fakt podělaná. Krize ale nastala mnohem dřív. Navzdory datu v kalendáři byla tahle zářijová neděle velmi horká a já, frajerka v tílku a ještě závodním tričku, začala velmi brzy teplotu pociťovat, a tak jsme s Deni brzy přijmuly taktiku indiánského běhu, což není asi frajeřina, ale v mém případě to bylo hrdinství.

Hrdinství se skrývá v tom, že jsem to jednoduše nevzdala, přestože už jsem nemohla. První kilometry utíkaly rychle, ale neříkám, že nebolely. Pak ale přišly momenty, kdy jsme potkávaly závodníky vedle trati, jak jim pomáhají členové záchranky a v tu chvíli jsem si řekla, že to zvládnu, že na to mám, ale že se nezničím. Pohled na ně byl fakt skličující. Naproti tomu povzbuzování lidí kolem trati bylo velmi příjemné. Je vidět, že jsou na to místní zvyklí. Co jsem ale nečekala, to bylo povzbuzování závodníků, kteří nás předbíhali. "Holky, super, pojďte!" "Paráda, holky, vydržte!" I takováto slova padala a já jsem najednou cítila toho sportovního ducha "fair play", kdy si sportovci vzájemně pomáhají a povzbuzují se a nehází si klacky pod nohy. 

Já osobně jsem měla krizí několik, na šestém kilometru jsem nemohla chytit dech, nemohla jsem se ani při pomalém tempu rozdýchat cítila jsem, že dýchám hrozně povrchově a musela jsem se uklidnit. To se mi podařilo, ale zhruba na osmém kilometru jsem začala cítit, jak mě silně tahá pravé lýtko, až do takové té křeče, kdy vás to cvakne a nepustí. Věděla jsem, že je zle. Snažila jsem se při chůzi do kopce lýtko protáhnout, ale nezastavovat. I to jsem zvládla, ale půl kilometru před cílem mě cvakla obě lýtka a já věděla, že je zle! Myslela jsem si, že do cíle ani nedojdu, nohy mě bolely a slzy se mi hrnuly do očí, ale byla tam Denča, nenechala mě tam a já s časem 1:31 dorazila do cíle!



Denča se rozhodla mi dělat sparring partnera a držela se mnou celou dobu tempo. Touto cestou bych jí chtěla moc poděkovat, protože bez ní bych dost možná ani nedoběhla. Hned Vám vysvětlím proč. Při každém kilometru jsme si plácly a i když šlo o závod, my jsme si povídaly. Když mi bylo nejhůř a myslela jsem, že do cíle ani nedojdu, chytla mě za ruku a nenechala mě v tom. Deni, moc děkuju!!

Denča si kvůli mě pohoršila loňský čas o víc jak dvacet minut. Já jsem na druhou stranu podle mých zářijových časů počítala, že bych to přibližně za dvě hodiny mohla zvládnout. Čas byl nakonec o půl hodiny lepší, ale nebyl rozhodující. Já jsem to zvládla! Dneska si nadávám, že jsem si hrála na hrdinku, když jsem viděla ty, které zasáhlo teplo či jiný problém. Na druhou stranu, po promaroděném létu, kdy jsem prakticky nemohla trénovat, jsem si dokázala, že na to mám a že se na příští rok znovu přihlásím a doufám, že natrénuju a svůj čas posunu zase dál!

A co Vy, máte zkušenost s běchovickým nebo jiným během? A jaký byl Váš první závod?

You May Also Like

1 komentářů

  1. Super, důležité je hlavně si to užít a doběhnout :) Trochu mi to připomíná můj první půlmaraton, kdy jsem to chtěla několikrát vzdát a nakonec jsem doběhla jen díky parťákovi, který si kvůli mě taky hrozně zhoršil čas, ale nenechal mě v tom :) Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!