Návrat ke knihám

by - 6:00

Minulý týden jsem dočetla další knihu a i když znám spoustu lidí, kteří čtou mnohem víc než já, tak jsem na sebe byla pyšná, protože od jara jsem se pěkně rozečetla. Vzhledem k tomu, že se brzy stmívá a podzimní nálada vyloženě ke čtení vybízí, bych se s Vámi chtěla v dnešním článku podělit o mé dojmy z některých přečtených knížek za letošní rok. Zároveň Vám prozradím pár titulů, ke kterým se plánuji během pár týdnů dostat, a nasdílím s Vámi další, které mám na svém čtecím wishlistu, tak jdeme na to!


Začnu od konce, poslední knihou, kterou jsem dočetla před pár dny, je Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka. Jedná se vlastní zpověď z hospitalizace v nemocnici na protialkoholním léčení. Jde o vyprávění o veškerém dění na oddělení, jací jsou tam pacienti, jaké jsou jejich příběhy a jak se do léčebny dostali. Vyprávění je doprovázeno trefnými černobílými ilustracemi. Navzdory obrázkům je knížka relativně útlá, má jen lehce přes sto stran, přes to se nejedná o lehké a rychlé čtení k odpolednímu čaji. Rozhodně tohle čtení ale doporučuji, ať už jako odstrašující případ nebo jako ukázku toho, jak lehké je dostat se šikmou plochu a že to se nikomu nevyhýbá, na titulu v tomto případě nezáleží. Podle knihy byl natočen i stejnojmenný film, v němž hraje hlavní roli David Švehlík, ten jsem ale doposud neviděla, takže nemám srovnání.


Na mém seznamu přečtených knih byste našli také knihu s pruhovým obalem. Je to Tatér z Osvětimi. V tomto případě se jedná o příběh popisující skutečné události jednoho slovenského Žida, kterého zachránilo odhodlání a znalost cizích jazyků. Navzdory děsivosti příběhu bych Vám tuto knížku nemohla doporučit, protože stylem, jakým je psaná, je plochá. Sotva Vás začíná vtahovat do děje, přeskakuje autorka do jiné situaci, což mi přijde škoda. Možná, nechtěla sklouznout k popisu těch hrůz, možná ji Lale svůj příběh odvyprávěl bez těchto detailů, ale kdyby knížka byla psaná z autorčiny perspektivy, bylo by to asi lepší. Mohla by vyprávět, jak jej chodí navštěvovat, jak zachycuje jeho vyprávění, a jaký je on, co se mu zrcadlí v očích při vyprávění a tak. Vzhledem k tomu, že kolem knížky docela velké haló, čekala jsem od ní víc. Možná i proto, že předchozí knížky mě naprosto dostaly!

Šlo o knihy od Aleny Mornštajnové, Hana a Slepá mapa. Obě knížky jsou pouze inspirované českými dějinami, ale při čtení máte pocit, že jde o skutečnost. V obou knížkách je hlavní hrdinkou žena, kterou zkouší osud ze všech stran. Hana je smutná knížka a až po přečtení pochopíte její přebal. Slepá mapa je hořko sladká o tom, jak si s námi osud hraje a že ne na každého čeká v životě happyend. Obě knížky jsou napsané velmi čtivě a já hltala každé slovo. Momentálně se chystám na Hotýlek, což je poslední knížka, kterou jsem od Mornštajnové nečetla a už nyní jsem zvědavá, zda mě pohltí stejně jako ty dvě předchozí.


Tyhle knížky mi utkvěly v paměti. V současné chvíli mám rozečtené dvě knížky určené k osobnímu rozvoji. Tip na první jsem dostala na jednom z workshopů, jde o Emoční inteligenci od Daniela Golemana. Není to lehké čtení, jsem sotva na začátku, ale mám vůli ji přečíst, protože mě tohle téma zajímá. Stejně zajímavé a možná v současné době důležitější je ale téma emočního přejídání nebo zajídání emocí. A o tom se do detailu dočítám v V zajetí jídla a věřím, že mi knížka pomůže, proto jsem jí před EI dala momentálně přednost. A mimo těchto dvou knížek bych do konce roku ještě zvládla Opuštěnou společnost od Erika Taberyho, Okamžiky štěstí od Patrika Hartla a konečně Dívku ve vlaku od Pauly Hawkins.

A to je všechno. Co Vy a čtení? Napište mi do komentářů, jakou knížku právě čtete či na kterou se chystáte. Popřípadě, která Vás za poslední dobu nadchla.

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za komentář, pokud byste měli jakýkoli dotaz, napište na barakara@email.cz nebo do zpráv na FB. Krásný den!