Ani nevím, zda jsem Vám psala, že v mhd tady hraje muzika. Takže si nechávám ipod doma a poslouchám cestou to, co hraje v busu. Sice jsem tu už zažila situaci, kdy nastoupil pán, v kapse mobil s puštěným reggae a nezajímalo ho, že už tam muzika hraje. Nebral ohledy na ostatní, a tak jsme jeli za poslechu dvou rozdílných stylů, nevydržela jsem to a musela jsem vystoupit dřív. O tom ale dnešní psaní není. Když jsem šla z práce, rozpršelo, a tak jsem se rozhodla jet autobusem. 

Nastoupila jsem, vybrala si místo u okna, po kterém stékaly kapky vody. Obloha byla šedá a já vytáhla knížku, protože to je jediný moment během dne, kdy mám čas a klid na čtení. Bylo kolem páté a v centru byla zácpa. Autobus popojížděl jen pomalu a před jednou zastávkou zpomalil, zastavil a v tu chvíli, v ten moment jsem právě četla v knížce o zamilované scéně, jak muž ženě kupuje dárky k narozeninám zpětně, skoro se neznají, neptá se, co by chtěla, ale koupí jí toho dost. Jako poslední dárek otevře žena balíček s foukací harmonikou. On se jí zeptá, zda umí hrát. Ona odvětí, že nikoli. A on, že si to myslel, že hrát také nemusí, ale alespoň jednu věc mají společnou. A když jsem dočetla tuhle scénu, zvedla jsem oči od písmen, po okně stékala voda, venku chodili lidé schovaní pod deštníky a hrála tahle písnička...

...hned jsem si neuvědomila, kdo ji zpívá, ale zalil mě pocit neuvěřitelného tepla, navzdory situaci, ročnímu období a počasí. Najednou jsem byla plná lásky, neurčité, k nikomu konkrétnímu a celá tahle situace mi vykouzlila na rtech úsměv, který mi vydržel jen ten kratičký moment, ale musím na něj od té doby myslet. Zvláštní to pocit.

Míváte občas podobné stavy? A co třeba déjà-vu?