Tak nějak by se dal popsat sobotní výlet, protože jsem spolu s dalšími zdolala necelých dvacet kilometrů ve zvlněném terénu, na trávě, na udusané hlíně a v písku za necelých pět hodin. A když jsem chtěla něco vyfotit, třikrát jsem si to rozmyslela, na moment se zastavila a musela skupinu doběhnout. Na druhou stranu ale musím říct, že odměna byla sladká!

Cílem naší cesty byl Pointe du Grouin, předpovědi počasí slibovaly sluníčko, a tak jsme se vydali "naposledy"(tentokrát už doopravdy, jsem si říkali) k moři. Jedná se o výběžek na úrovni Cancale, která je na druhé straně poloostrova než Saint Malo. Vedou k němu dvě cesty, buď dojedete do Cancale a vydáte se jakoby proti směru hodinových ručiček nebo jako my dojedete do Saint Mala, kde nasednete na autobus, necháte se dovézt do Rothéneuf na pláž, a pak se vydáte na cestu podél pobřeží. 

Vzhledem k tomu, že se jde podél pláže, nečekejte dneska fotky z vnitrozemí (hihi). Začali jsme tedy procházkou po krásné pláži, sluníčko začínalo hřát a já začínala litovat dlouhých kalhot, ale horní část těla jsem navrstvila, a tak jsem mohla dost shazovat alespoň tady.

Cesta nevedla vždy po pláži, i když jsme se prošli po písku, v bahně i po trávě. Jak jsem psala výše, cestička byla nahoru a dolů, takže by se to dalo přirovnat ke skvělému kardiu zvlášť k tepovce. Byl odliv, a tak některé lodě zůstaly souši napospas. Chviličku jsme se vzdálili od moře, šli jsme po louce, kde jsem ulovila tyhle krásky.

Byly krásně slaďoučké a nikdo ze skupiny si jich nevšímal, kromě mě, která jsem je pak dobíhala. Když se nad tím teď tak zamyslím, byl to vlastně předkrm, protože pak jsme došli na plage des Chevrets, kde jsme si dali do nosu to, co jsme si připravili doma. Než se tak stalo, zjistili jsme, že jsme asi na nuda pláži nebo alespoň nuda koutku, protože jsme potkali jen pány, co měli opálené zadky a na sobě jen sluneční brýle. Ignorovali jsme je až do doby, kdy někoho napadlo hodit smutnému rackovi opodál kousek chleba. Měli jste vidět ten fofr, za moment tam byla celá banda, a tak jsem usoudili, že radši vyrazíme, abychom náhodou neschytali nějaké to hovno!

Po obědě jsme práskli do koní a přidali do kroku. Ovšem chůze po písku, s botami, není vůbec žádná sranda. Já například jsem si myslela, že jen stojím na místě a tak hloupě s sebou házím. Naštěstí to byl vždy jen kousek, i ten ale stačil, že jsem doma vysypala z bot pískoviště. Po asi hodině chůze jsme dali poradu a rozdělili se na dvě části. Já jsem se přidala do skupiny, která se rozhodla pokořit původní cíl. 

Bylo nás pět odvážných slečen, co jsme se vydaly směr Pointe du Grouin, měly jsme s sebou mapu a i časy odjezdů autobusů, to byla totiž (a vždy je) jediná věc, co nás stresuje, protože spoje tu nejsou ideální, a tak se může stát, že zůstanete někde viset a nikdo Vás nikam nevezme, pokud nezkusíte autostop. A i když mě z "pomalejší" skupiny lidi varovali, že nebudu moct ani pořádně fotit, i tak jsem ulovila obrázků tolik, že Vás jimi dneska zahltím.

Panoramata se nabízela naprosto sama. Šly jsme rychle, potila jsem se jako pes, ale stálo to za to. Posledních pět kilometrů byla fakt kritických, cítila jsem, že moje nohy začínají mít dost. Vždy se šlo dobře, ale když jsme zastavily na focení a na napití, tak poté jsem cítila, jak svaly navzdory teplu rychle tuhnou. Stejně tak jsem v lýtkách cítila napětí, když jsme šly do kopce (a že jich bylo!!!). 

Přesto jsem se nevzdávala a držela tempo s holkama. Neustále jsme si povídaly, smály jsme se a cesta utíkala. Až se nám počáteční výběžky a velká výletní loď, která byla naproti té obědové pláži, natolik vzdálily, že jsme tušily, že se blížíme k cíli. K tomu bodu, odkud jsme viděly i Mont Saint Michel a dokonce i delfíny. Kdy by chtěl oponovat, že v Bretani delfíni nejsou, tak ANO, já je viděla a se mnou ještě dalších asi padesát lidí a viděla jsem ploutve, krásně skákali nad hladinu, ale na focení byli bohužel daleko.

A nyní se dostáváme k té zábavné části. Do cíle jsme dorazily, na kafe a velké posezení nebyl čas, a tak jsme si na cestu do Cancale, odkud nám jel autobus do Saint Malo, ze kterého jsme měly naplánovaný vlak, koupily kopeček zmrzliny v příchuti slaný karamel. A vydaly jsme se dál. Při pohledu na hodinky jsme pocítily lehký stres, protože jsme netušily, kde je v Cancale zastávka, a abychom se tam dostaly rychleji, potřebovaly jsme auto, proto jsme zkusily v pěti holkách stopovat. Samozřejmě, vzhledem k počtu, jen velká auta. Jeden chlapík stáhl okýnko a skvělou francouzštinou nám řekl, že místo nemají. Otočily jsme se za autem a viděly českou SPZ, a tak jsme začaly vřeštit: "Češiiiiii". Bohužel, ani to nám nepomohlo a jejich auto zmizelo za zatáčkou. Limit stopování byl, než sníme zmrzlinu, a tak se jsme po neúspěšném mávání u silnice vydaly po svých. Na konci vesničky jsme ale zahlédly velké auto, a tak jsme zkusily štěstí ještě jednou, tentokrát to klaplo! Ano, pán nás vzal všech pět, dovezl do centra Cancale, kde jsme v rychlosti napsala pohled pratetě a hned nám jel autobus do Saint Mala.

Vše dobře dopadlo a my jsme dorazily na kolej v pořádku, vyčerpané, ale s úsměvem na rtu a to je nejdůležitější. Byl to jeden z nejlepších výletů tady v Bretani.

Jak se Vám dnešní výlet a vyprávění líbili? Doufám, že se setkáme u dalších příspěvků. Pokud byste chtěli více bezprostředních zážitků z každodenního života, přidejte se k blogu na facebooku (zde).