Mnozí z Vás sledovali můj příběh na instagramu, kde jsem čas od času sdílela, že se jedu podívat na prohlídku bytu. Nikdy jsem ale nezabíhala do detailů, protože jsem si je chtěla všechny nechat do článku. A ten je teď tady! Tak se pohodlně usaďte, začíná příběh o tom, jak jsem v Holandsku hledala byt, zda to bylo jednoduché, co to všechno obnáší a s čím vším jsem se setkala.

Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že mám práci, jsem se začala dívat na nabídku bytů tady. Dostala jsem tipy na několik webů a na ty jsem čas od času mrkla. Pořádně jsem se do toho obula až v polovině září, protože byly nabídky vždy k nastěhování hned nebo od prvního dne následujícího měsíce, a tak nemělo smysl něco řešit už v srpnu. Poslední víkend v září jsem se definitivně přestěhovala, ke kamarádce, začala hledat a mé iluze se pomalu rozplynuly.

S hledáním bytu v Čechách jsem neměla prakticky žádné zkušenosti, a tak tohle bylo pro mě vlastně velké poprvé. Navíc, hledala jsem byt v zahraničí a čerstvě po příjezdu. K tomu, aby člověk získal nájemní smlouvu, je totiž zapotřebí hned několika věcí – potřebujete pracovní smlouvu, ideálně tři poslední výplatní pásky, nájem by neměl tvořit víc než třetinu či čtvrtinu Vašeho hrubého platu, kopii pasu, místo a datum narození, a pak samozřejmě i takové věci, jakože berou nájemníky bez domácích mazlíčků, nekuřáky a že třeba k bytu není možné parkovací místo. Byla jsem z toho vyjukaná, přišlo mi, že by možná chtěli i vzorek krve či otisky prstů, hm? Je to ironie, ale byly dny, kdy jsem doopravdy klesala na mysli a takové myšlenky mě napadaly. Nájem je také nabízený na různě dlouhou dobu, v některých inzerátech byla třeba maximální možná doba nájmu rok či dva.

A jak to vypadalo v praxi? Hledala jsem na asi třech nebo čtyřech webech, kde se objevovaly nabídky bytů. Když byt splňoval moji cenovou relaci a vybranou lokaci a inzerát vypadal alespoň trochu slušně, odpověděla jsem. Pak, když jsem měla štěstí, se mi ozvali, dostala jsem termín možné prohlídky (tady se o ní nevyjednává, prostě kdo může, ten jde, náhradní termíny obvykle nebývají). Často se jedná o hromadné prohlídky, kdy je byt otevřený třeba dvě hodiny a střídají se tam zájemci a makléř jim odpovídá na dotazy. Někdy se stane, že se sejdou lidé před bytem a jdou se podívat hromadně, což je třeba v bytě o rozloze 40m2 celkem sranda. Jen třikrát jsem byla na prohlídce sama.

Poté, co si byt prohlídnete a zkonstatujete, že byste měli zájem, máte obvykle dva dny až týden na to, abyste zaslali všechny výše uvedené doklady makléřské firmě. Ta shromáždí informace od všech zájemců a celé to předá majiteli nemovitosti, který si (bůhví na základě jakého klíče) vybere nájemníka. A člověk dostane email nebo třeba žádnou informaci o tom, jak bylo rozhodnuto. Z vlastní zkušenosti nejen s hledáním bytu vím, že je dobré se připomínat a volat. Proto jsem asi v polovině hledání změnila taktiku a psala přímo realitkám, přeskakovala jsem tedy kontaktní formulář na webu, který nabídky jen zprostředkovával.

Já jsem absolvovala sedm prohlídek a jednu absolvovala moje kamarádka, protože se dvě vzájemně kryly a nestihla bych je. Napsala jsem ale na možná tři desítky bytů, některé byly obsazeny dřív, než jsem se dostala na prohlídku a na některé maily se mi třeba ani nikdy neozval. Bohužel, inzeráty nejsou vždy aktuální. Zažila jsem i docela nepříjemnou situaci při jedné prohlídce, kdy nabízený byt byl již obsazený a makléř nám ukazoval jiný byt, který měl kuchyň a záchod na chodbě. Pak si nás po jednom bral stranou a tlačil na nás, zda ten byt chceme nebo ne. Nebyl to vůbec příjemný pocit, když stojíte sami s cizím chlapem v odporné kuchyni, víte, jaký je na byty přetlak (on to také ví) a tlačí na Vás. Tenkrát jsem se vymluvila na velikost bytu, že si nejsem jistá, zda by pro mě nebyl moc velký a utekla jsem.

Zajímavé bylo také sledovat, jak různá kvalita se za podobné peníze nabízí. Samozřejmě v cenové relaci, kterou já jsem si vybrala (vzhledem k mému platu), bylo hodně zájemců a né úplně tolik nabídek a člověk většinou stál o každý byt, na kterém se byl podívat. Vlastně až na dvě výjimky, které byly fakt šílené, jsem odepisovala na všechny. Nicméně, v nabídce byl pěkný dvoupokojový byt ve čtvrtém patře a s výhledem na město nebo třeba byt, kam se vcházelo z ulice rovnou do obýváku.

Jak už to tak bývá, když už člověk pomalu klesá na mysli, přijde to. Kamarádka, u které jsem bydlela, mi poslala inzerát z jednoho webu, kde už jsem tolik nekoukala, protože tam moc bytů k pronájmu nebylo. Ale zrovna tento ano. Měl něco přes čtyřicet metrů čtverečních, vlastní koupelnu i záchod a dva pokoje, jednu ložnici a obývák spojený s kuchyní. Když jsem přišla na prohlídku, otevřel mi makléř dveře do domu, který voněl novotou. Stejné to bylo i v bytě. Byl krásný, nový, po rekonstrukci, za slušnou cenu, nebylo, co řešit. Prohlídku jsem měla ve čtvrtek, ještě ten večer jsem napsala, že mám zájem a poslala všechny dokumenty. V pátek tam volala s tím, zda ode mě email dostali, to mi potvrdili a sdělili, že mi po víkendu dají vědět, jak bylo rozhodnuto. V pondělí mi volali, že mě vybrali a už to bylo!

Přišla nejdřív neskutečná úleva, protože jsem získala důvěru majitele bytu, protože jsem měla svoje místečko a protože se můj život v Holandsku začal rozbíhat. Ani jsem netušila, co všechno mě ještě čeká, ale o tom zase příště, pokud byste měli nějaké dotazy či komentáře, napište je dolů pod článek.

V tuto chvíli bych už chtěla jen poděkovat Kamče a Pavlovi za možnost u nich po ten měsíc, co jsem hledala byt, být a mít jejich podporu a zázemí. Děkuju!