Jsem ráda, že Vás můj příběh o zmenšení žaludku baví. Od posledního článku uběhlo již několik týdnů a je načase zase pokračovat, abychom to do konce roku stihli a dostali se konečně do současnosti. V dnešnímu článku se s Vámi chci podělit o to, jak můj příběh pokračoval, a to červnovou návštěvou a kolečkem potřebných vyšetření.

Vyšetření jsem měla naplánovaná na dva dny. První den mě jako první čekala interna. Nebudu lhát, na kliniku jsem jela nervózní z toho, zda potkám opět obávaného chirurga z první prohlídky. Na sedačku v čekárně jsem si sedala velmi opatrně a měla oči na šťopkách. Ano, tak silný zážitek to pro mě v březnu byl. Jaké bylo překvapení, když si mě na internu zavolala milá paní doktorka. Než jsem se k ní dostala, sestra mi změřila tlak, zvážila mě na InBody stroji a také mi změřila tukovou řasu a centimetry v nejrůznějších partiích. Pak jsem mohla za paní doktorkou, která byla úplně normální. Všechno se mnou probrala a byla překvapená, že denně ujdu deset tisíc kroků. Pro kontrolu mi předepsala ještě krevní testy a měla jsem následující den přinést moč. 

Další v pořadí byla dietní sestra. Říkala jsem si, co mi asi po těch všech dietách a režimech, co jsem absolvovala, bude asi povídat. No, mile mě překvapilo, že na klinice obecně kladou velký důraz na dostatečný příjem bílkovin. Zbytek byl pro mě návratem do devadesátých let - light výrobky, málo tuku apod. Na sezení jsem si měla přinést jídelníček za týden, přestože jsem už jeden odevzdávala při první návštěvě. Bylo mi vytknuto velké množství tuku v jídelníčku. Přiznám se, že mi sestra nepadla do oka, co víc, byla mi protivná. Celé sezení korunovala tím, že mi dala letáček s obecným jídelníčkem, který dostává každý pacient. Vy, kdo jste se někdy o shození kil snažili, víte, že obecný jídelníček nemůže být platný pro všechny, takže jsem jej s díky přijala a založila na dno kabelky. Čemu jsem ale věnovala pozornost, byl režim po operaci, kdy a jak se má jíst a pít. O tom se rozepíšu příště, ale řeknu Vám, zpočátku je to celkem věda!

Na závěr prvního dne mě čekala psycholožka. To bylo silné! Nikdy jsem u psychologa nebyla a netušila jsem moc, co mě čeká. Byla jsem ale připravená se úplně otevřít tak, aby posudek byl co nejobjektivnější a hlavně, aby mi paní psycholožka mohla pomoct. Byla jsem u ní hodinu, po prvních pár větách jsem se rozbrečela a plakala jsem po zbytek rozhovoru. Netušila jsem, jaká všechna témata otevřeme, čeho všeho se dotkneme a co všechno to způsobí. Ona si vše zapisovala a kladla otázky tak, že přesně sahala do míst, která bylo potřeba vyčistit. Když jsem odcházela, řekla mi:" Teď jsme to trochu rozbouřily, tak na sebe buďte hodná." A já byla! A jsem dodneška. Dodnes mi dochází některé věty a slova, která mi paní psycholožka řekla. Neuvěřitelné!

Druhý den byl náročnější, šla jsem nalačno. Nesla jsem s sebou vzorek moči, čekal mě odběr a téměř do dvanácti hodin jsem nesměla jíst. Bylo horko a já myslela, že to nevydržím, ale zvládla jsem to! Odběry proběhly v pořádku, ani jsem potom neměla modřinu. Po krvi jsem zamířila na obávanou gastroskopii. Byla jsem nervózní, netušila jsem, co přesně mě čeká, ale snažila jsem se nehysterčit. Jako první si mě ale nakonec zavolala paní doktorka na sono, kde mi změřila žaludek, prohlédla si, jak to vypadá v mé dutině břišní a bez nějakých výhrad mě na operaci doporučila. Sotva jsem si utřela gel ze sona z břicha, už na mě čekal pan doktor na gastru. Ptal se mě, zda už jsem to absolvovala, tak jsem říkala, že ne. Všechno mi vysvětlil, a pak už následoval vstřik umrtvující látky do krku a samotné vyšetření. Mám silný dávivý reflex, ale neměla jsem co zvracet, takže mi jen navalovalo, šly ze mě hrozné zvuky a hodně jsem slintala. Zdravotní bratr mě ale hladil po rameni a chválil. Fakt byli oba skvělí a já to měla celkem rychle za sebou. Vyšetření ukázalo lehké podráždění kraje žaludku, a tak jsem dostala léky, které jsem brala až do operace.

Nakonec jsem měla naplánovanou chirurgii, které jsem se obávala asi nejvíc. Byla jsem nervózní, ale víte co? Byl tam pan doktor z března a usmíval se na mě. Já byla v šoku. Prošla jsem všemi vyšetřeními, nikde nebyl problém a on se mnou začal plánovat, kdy by se mi ta operace nejvíc hodila. Nebudu lhát, nevěřila jsem vlastním očím a ani uším, ale byla jsem za to neuvěřitelně vděčná. Vzhledem k naplánované dovolené jsme se domluvili na začátek srpna. Řekl mi, že musím ještě absolvovat předoperační vyšetření a ideálně do operace zhubnout 3-5 kilo. Poté už se se mnou jen rozloučil a bylo to!

A tak jsem odcházela z kliniky se skvělým pocitem, že jsem to zvládla, že mi nic nebrání v dalším postupu a že jsem rozhodnutá jít dál. O dalším dění Vám ale napíšu zase příště, aby to pro Vás bylo stravitelnější.

Stejně jako u předešlých článků mi můžete do komentářů napsat, co Vás napadne. Zda máte zkušenost s gastroskopií a zda jste někdy zažili takový obrat u lékaře jako já. Mějte se krásně.