O tom, že operaci žaludku, konkrétně plikaci, chci absolvovat, jsem se rozhodla na konci ledna. V sprnu se to stalo! Co všechno operaci předcházelo, jste si mohli přečíst třeba tady nebo tady. Dneska se už budu věnovat předoperačnímu vyšetření a operaci samotné. Jak to probíhalo, že jsem (ne)byla na pokoji sama a jak jsem se cítila, tak jdeme na to!

Předoperační vyšetření mě čekalo ve středu sedmého srpna. Měla jsem donést ranní moč a čekaly mě odběry a také návštěva nutriční sestry a interny. Odběry proběhly v pořádku, dostala jsem pochvalu za shozená tři kila, která jsem shodit musela, aby mě na operaci vzali a čekala jsem, copak asi nutriční sestra. Opět jsem měla přinést týdenní jídelníček, za který jsem tentokrát dostala pochvalu. Pravdou je, že já nejím úplné nesmysly, necpu se hnusy, takže výtky první sestry nebyly úplně na místě, ale to nevadí. Nutriční mi vysvětlila ještě jednou, co mě čeká po operaci, jak by měl můj jídelníček vypadat a já mohla jít na internu, kde to byla víceméně jen formalita. Všechny hodnoty jsem totiž měla v normě a jen se čekalo, zda ranní odběry neukážou nějakou neplechu. Neukázaly a já mohla za týden nastoupit na kliniku.

Při nástupu jsem měla vyšší váhu, než před týdnem, ale to bylo stresem a také ženským cyklem. Pan doktor se nad tím sice trochu pozastavil, ale nebyla to překážka k tomu, aby mě na kliniku nechali nastoupit. Nastupovala jsem v úterý ve dvě hodiny. Byla jsem tam sama, jakože bez doprovodu, což Vám stejně jako mně přijde normální, ale já byla výjimka. Prakticky s každým tam někdo byl. Byla jsem nervózní, musela jsem vyplnit nějaké dotazníky a odměnou mi byl samostatný pokoj, což bylo fajn, zároveň jsem ale všechno prožívala tak nějak silněji. Večer před operací jsem dostala poslední jídlo - bujónový vývar - žádná hitparáda, ale chápu, že tělo musí být co nejčistší.

Večer se u mě ještě zastavila paní doktorka, anesteziolog a oba mi vše vysvětlili. Vše, co mě čeká a že je nás naplánovaných pět, že operace trvá cca hodinu a že bych tedy měla jít na řadu někdy kolem jedné. Spala jsem dobře, ale dopoledne jsem trochu bojovala s bolestí hlavy. Přeci jen jsem zvyklá celkem dost pít a já nemohla, ani doušek. A samozřejmě jsem byla nervózní. Ale dočkala jsem se, přišli si pro mě a už mě vezli. Dívala jsem se, jak se míhají světla na stropě. Zastavili jsme před sálem a sestry řešily, zda teda půjdu na řadu nebo že někoho přivezli. Já byla jak na trní. Ale dveře od sálu se otevřely, já si vylezla s postele na takový pohyblivý stůl, kterým člověka přesunou na operační lehátko. Když jsem byla na tom stole asi minutu, míhaly se mi hlavou myšlenky, zda tohle doopravdy chci. Zda jsem se rozhodla správně. Zda to ještě nezkusím konzervativní cestou. Když v tom přišla sestra, omluvila se mi se slovy, že přivezli nějaký akutní případ a odvezli mě zpět na pokoj. 

Chjo, pomyslela jsem si. Snažila jsem se od sestry zjistit, jak dlouho budu ještě čekat, abych mohla dát vědět i domů, protože tam všichni netrpělivě čekali. Slíbila mi, že hodinu, a tak jsem čekala. Kolem druhé přišla pacientka na druhou postel, a tak jsem přišla i o luxus samostatného pokoje. Stále se nic nedělo. Já už byla unavená a začínala jsem se bát jediného - že moji operaci přeloží na další den. To se naštěstí nestalo. V pět hodin si pro mě přišli, odvezli mě znovu na sál, tentokrát jsem se dostala i na operační lůžko a na samotný sál. Tam si pamatuju sotva pár okamžiků a už jsem spala.

Něco se mi zdá, fuj, chce se mi zvracet, ble... Ano, narkóza mi neudělala dobře. Kde to jsem? Na JIPce. Kolik je? Půl osmé. Ach, chce se mi spát. "Tak kdepak máme tu Barborku?" Tady, ááách, jsem unavená. "Slečno, foukněte desetkrát do pytlíčku." Hotovo. Tak prima, můžu na pokoj, kam mě převezli v půl deváté. Z té noci si pamatuju jen starostlivou sestru, co kolem mně běhala - měřila tlak, teplotu, napichovala kapačky a já měla pocit, že mám teplotu. Spala jsem na zádech. Dost jsem se budila. A už bylo ráno. Přišel se za mnou podívat pan primář. Prý, jak se mám. No, dobrý, nezvracím, takže mám prý chodit a v deset začneme s ledem. A taky že jo.

Chodila jsem ve slušivých punčochách, v noční košili a županu po chodbě. V puse pomalu cucala kostku ledu a zkoumala, co na to žaludek. Nechce se mi zvracet? Ne, tak super. "Máte škytavku?" Ano, tak pomalu, protože ta je většinou předzvěstí zvracení. Uf, nedošlo na něj, takže můžu dostat další kostku ledu. Pak nás přestěhovali na jiný pokoj. Mezitím šla spolupacientka z pokoje na sál. A protože mi to s ledem šlo dobře, tak jsem kolem šesté dostala čaj do hrnečku a prý dávejte si ho lžičkou. No, ovocný nic moc, takže jsem si pak došla pro černý radši. Dobrý, udržela jsem ho. Noc byla šílená, hlavně proto, že kolegyně z pokoje byla celkem hlasitá. A já to těžce nesu, když někomu není dobře, takže jsem byla pořád vzhůru. 

V pátek ráno jsem dostala ke snídani čistý vývar, jedla jsem ho pomalu. Byl horký, bylo to moc příjemné. Pak mi vyndali kanylu, to byla úleva! Ano, kanyla pro mě byla snad největším nepřítelem, ale vydržela jsem to, i když jizvu mám dodnes. A pak jsem jen čekala, co bude, kdy mě pustí. Opět se na mě přišel podívat pan primář a obecně musím vyzdvihnout péči personálu -  s tím jsem se snad ještě nesetkala. Připadala jsem si tam jak princezna, nebýt těch hadiček a tak. No, a pak to přišlo, ve čtyři hodiny odpoledne mě pustili, přijela pro mě mamka a já mohla domů! Byla jsem plná dojmů, těšila se, až si dám sprchu, až si umyju vlasy a budu ve svém!

Netušila jsem, jak mé tělo zareaguje, co všechno mě čeká, ale o tom zase příště!

Pokud byste měli nějaké otázky, klidně je napište do komentářů. A pokud máte něco na srdci, také to tam napište.